Reléové zabezpečovací zařízení L. M. Ericsson
V připravované muzejní expozici železniční zabezpečovací techniky, jejíž vybudování je naším dlouhodobým cílem, hodláme prezentovat nejen stará mechanická, elektromechanická nebo elektrodynamická zařízení, ale i novější exponáty systému volné páky. Jedná se o reléová zabezpečovací zařízení, jejichž počátky sahají do třicátých let dvacátého století a která se na území našeho státu začala hromadně budovat od roku 1953. První zařízení tohoto typu zprovoznila švédská firma L. M. Ericsson ve stanici Chrast u Chrudimi již v roce 1950. Jeho budování trvalo dva roky a zahraničního výrobce oslovili zástupci železniční správy již dva roky po skončení druhé světové války. Mezi odborníky na zabezpečovací techniku se ve druhé polovině čtyřicátých let zformovaly dva názorové proudy. Obě skupiny trvaly na tom, že je nevhodné další zřizování zastaralých mechanických a elektromechanických zařízení, ovšem v názoru, jakou cestou se dát, již jednotné nebyly. Zatímco jedna část odborníků prosazovala urychlenou výstavbu elektrodynamických systémů, druhá trvala na opuštění systému pevné páky a přechod na zařízení reléová, tedy systém volné páky. K výhodám reléových zabezpečovacích zařízení, u nichž jsou všechny potřebné závislosti vytvořeny výhradně elektricky, patří především zamezení možnosti postavení vlakové cesty na obsazenou kolej, zabezpečení posunu a možnost centralizace, kdy i nejsložitější železniční uzel může být řízen z jediného místa. Zástupci vedení resortu se nakonec rozhodli uspokojit oba protichůdně smýšlející tábory. Zahájili projekci a výstavbu nových elektrodynamických zařízení a do dvou stanic v tehdejší ČSR objednali reléové zabezpečovací zařízení. Na švédského výrobce se obrátili po zjištění, že domácí výrobci nejsou schopni takové zařízení dodat. Zařízení od firmy L. M. Ericsson bylo individuální, tedy s jednotlivě stavěnými výhybkami. To znamenalo, že obsluhující zaměstnanec musel nejprve pomocí tlačítek přestavit výhybky do požadovaných poloh a následně provést stlačením dalšího tlačítka závěr jízdní cesty a rozsvítit povolující znak na návěstidle. Systém zprovozněný 21. září 1950 v Chrastu u Chrudimi byl na svou dobu velmi moderní a i z dnešního pohledu zajímavý. Reléový sál sestával z dřevěných stojanů obsahující klasická relé a další výstroj. Také na ovládacím a indikačním pultu převažovalo jako konstrukční materiál dřevo a elektrické výstroj v kolejišti se nacházela ve zvláštních taktéž dřevěných skříních. V případě výpadku napájení měl potřebný elektrický proud zajišťovat dieselagregát. Výhybky byly přestavovány elektricky, pomocí přestavníků, umístěných nezvykle rovnoběžně s kolejí. Při posunu měl výpravčí možnost předat obsluhu dohodnutých výhybek zaměstnanci v kolejišti a v případě poruchy šlo jednotlivé výhybky přestavit nouzově pomocí kliky. Zajímavým způsobem vyřešil výrobce i zabezpečení tří přejezdů, nacházejících se v kolejišti stanice. Ve všech případech došlo k instalaci mechanických závor s předzvaněčem Trojlístek, dodaných podnikem ČKD. Firma L. M. Ericsson je doplnila speciálními elektromotorickými pohony, umístěnými cca 15 metrů od každého přejezdu. Mechanické závory tak obsluhovalo zabezpečovací zařízení elektricky. Také v jejich případě šlo obsluhu předat přímo do kolejiště a v případě poruchy použít kliku, zamčenou speciálním zámkem přímo ke skříni pohonu. Všechna použitá návěstidla byla samozřejmě světelná, stavebnicového provedení, a to buď systému AVOS, nebo AGA. Musela samozřejmě splňovat požadavky československého navěštění, včetně tvarového rozlišení svítilnových desek, nátěrů stožárů nebo použitím návěstí, odpovídajících tehdy používané směrové návěstní soustavě. Téměř ihned po zahájení provozu se stalo zařízení malou senzací. Psal o něm odborný i regionální tisk a jezdily se na něj dívat delegace specialistů na zabezpečovací techniku i studenti vysokých škol. Druhé totožné zařízení dodala firma L. M. Ericsson do stanice Kráľova Lehota na Slovensku. Jeho aktivace proběhla v roce 1952 a na rozdíl od Chrastu u Chrudimi u něho byla použitá československá světelná návěstidla, dodaná podnikem Elektrosignal Praha (ESP). Obě zařízení se provozně velmi osvědčila, nicméně politický vývoj v tehdejším Československu nakonec vedl k rozhodnutí vybavit železnice zařízeními ze SSSR. Po podpisu příslušné mezivládní dohody 3. listopadu 1950 následovalo vybudování ukázkových zařízení v několika stanicích na síti tehdejších ČSD. Na území dnešní České republiky jej jako první obdržela nádraží ve Velimi a Pečkách, kde sloužilo od 16. prosince 1953. Již v následujícím roce zahájil podnik ESP licenční výrobu některých komponentů a následně celých reléových zabezpečovacích zařízení sovětského vzoru. Ta se rychle začala budovat v celé naší železniční síti a následoval u nich samozřejmě postupný technický vývoj, vedoucí až k velmi kvalitnímu československému cestovému systému AŽD 71 dodávaného nejprve v provedení s tlačítkovou a později i s číslicovou volbou. V Chrastu u Chrudimi i v Kráľovej Lehotě však nadále zůstalo v provozu švédské zařízení. To v Chrastu prošlo v roce 1964 modernizací, při níž byl použitím unifikovaných prvků zásadně změněn vzhled ovládacího a indikačního pultu, návěštění na světelných návěstidlech upraveno tak, aby odpovídalo nově zavedené rychlostní návěstní soustavě, a vjezdová návěstidla obdržela na své svítilny stínítka používaná na světelných návěstidlech vzor SSSR. Zařízení v Kralovej Lehotě sloužilo bez větších úprav až do roku 1985, kdy muselo být v rámci výstavby automatického traťového zabezpečovacího zařízení v přilehlých mezistaničních úsecích nahrazeno. Jeho velmi zachovalý ovládací a indikační pult je možné dodnes vidět v Muzením a dokumentačním centru Železnic slovenské republiky v Bratislavě. Historicky první reléové zabezpečovací zařízení na našem území v Chrastu u Chrudimi fungovalo nakonec celých 55 let a dočkalo se tak i 21. století. V roce 2005 však již bylo zřejmé, že jej nahradí modernější systém, konkrétně elektronické stavědlo K2002 společnosti Starmon, a stanice bude řízena dálkově. Pokusy o získání alespoň některých jeho prvků do naší připravované muzejní expozice však nebyly úspěšné. Akceptovali jsme tedy sdělení, že základní část zařízení bude předána do Národního technického muzea v Praze (NTM) a zbytné prvky již mají přislíbené jiné subjekty. Aktivace nového zabezpečovacího zařízení v Chrastu u Chrudimi proběhla 1. prosince 2015. Větší část původního zařízení byla odvezena, ale podle pozdějších zjištění nakonec nedošlo k jeho předání NTM, ale pouze k uskladnění. Jeden závorový pohon získali naši kolegové z muzea v Rosicích nad Labem, dvě návěstidla a přestavník Železniční muzeum Zlonice, dva přestavníky a dva závorové pohony obdržela Muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky v Hradci Králové a některé další prvky si převzali soukromí sběratelé. V polovině roku 2012 obdržel jeden z našich členů informaci, že se dvě světelná návěstidla AVOS objevila v nejmenované firmě likvidující kovový odpad. Díky následné rychle zorganizované záchranné operaci se nám je sice podařilo získat, ovšem jejich stav byl tristní. Poškozený a nekompletní byl i přestavník, který zůstal zapomenutý na jedné z výhybek zrušené kolejové spojky mezi kolejištěm stanice Chrast u Chrudimi a vlečkou skladu Správy státních hmotných rezerv ČR (SSHR). Objevil jej tam jeden z našich spolupracovníků a po složitém vyjednávání s ředitelstvím SSHR jsme jej koncem září 2012 demontovali a odvezli. Snaha zkompletovat a zprovoznit sehnané prvky zařízení nás o rok později vedla k podání žádosti k Muzejní radě Muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky SŽDC. Požádali jsme o umožnění odprodeje jednoho ze dvou elektromotorických závorových pohonů a jednoho ze dvou elektromotorických přestavníků, které mělo královéhradecké muzeum uložené v depozitáři. Po podání žádosti se ukázalo, že jeden přestavník v horším technickém stavu se muzeum právě rozhodlo vyřadit. Byl nám proto ihned nabídnut k odprodeji. O závorovém pohonu rozhodovala Muzejní rada až na podzim, proto naši zástupci nakonec do Hradce Králové zavítali dvakrát. Přestavník převzali 3. června a závorový pohon 17. října 2014. Našim cílem je získané prvky tohoto unikátního zařízení opravit, zprovoznit a vystavit v připravované expozici. V této věci jsme oslovili i výrobce zařízení firmu Ericsson. Zároveň stále pátráme po částech odvezených údajně do NTM Praha, kam ovšem nikdy nedorazily.
O historii reléových zabezpečovacích zařízení pojednává i náš článek zveřejněný v čísle 3/2015 časopisu Dráha.
