Světelná návěstidla z Mladé Boleslavi

Od osmdesátých let devatenáctého století docházelo na našich železnicích k nástupu mechanických ramenových a deskových návěstidel. Dobré provozní zkušenosti vedly k jejich následnému hromadnému zavádění do provozu, odkud začaly vytlačovat starší elektrická distanční návěstidla. V letech 1911–1913 provedlo rakouské ministerstvo železnic typizaci těchto zařízení. Jejím výsledkem se stala ucelená řada jednotných vzorů mechanických návěstidel. Zdálo se, že tyto návěstní prostředky jsou již téměř dokonalé a že jejich absolutní nadvládu na železnici nemůže nic narušit. Již v roce 1926 však zahájily tehdejší ČSD zkušební provoz historicky prvních světelných návěstidel, aktivovaných spolu s elektrodynamickým zabezpečovacím zařízením ve výhybně Praha-Vítkov. Protože se jednalo o dost zásadní novinku, která u části odborníků zjevně nepožívala velké důvěry, měla vítkovská výhybna jako světelná pouze odjezdová návěstidla. Vjezdová návěstidla i jejich předvěsti byly mechanické, ovšem stavěné elektricky. Světelná návěstidla dodaly různé německé firmy a během zkušebního provozu se mělo zjistit, který z jejich výrobků je pro provoz na našich železnicích vhodnější. Soutěž nakonec neměla jednoznačného vítěze. Mnozí konzervativně smýšlející strojvedoucí si navíc na světelná návěstidla stěžovali. Železniční správa se přesto rozhodla oslovit československé podniky s požadavkem, aby vyvinuly vlastní konstrukci tohoto zařízení. Jako nejlepší se nakonec ukázal výrobek firmy ČKD Praha-Vysočany, který se po nezbytném schválení začal velmi nesměle šířit po našich tehdejších železnicích a pomalu narušovat nadvládu mechanických návěstidel. Konstrukce návěstidla vyvinutá v ČKD sestávala ze stožáru z válcovaného profilu tvaru I, do něhož byly umístěny příčle, používané u mechanických návěstidel. Po pravé vnitřní straně profilu byl ocelovou trubkou vedený přívodní kabel, zakončený v připojovací skříňce. Z ní pokračovaly olovem stíněné kabely k jednotlivým návěstním svítilnám, upevněným v návěstní desce. Tu tvořil silný plech s vyříznutými otvory, vyztužený masivním výložníkem a svislými držáky z profilu tvaru L. Ke stožáru byl připevněn v jeho přední horní části čtyřmi šrouby. Na zadní straně stožáru se nacházela malá plošinka pro udržujícího zaměstnance a pro zajištění jeho bezpečnosti sloužilo ochranné zábradlí, uchycené do svislých držáků návěstní desky. Návěstní svítilny sestávaly z litinové skříně se zadními dvířky. Ve přední části měly v kruhovém prstenci vsazenou masivní asférickou čočku, krytou malým šikmým stínítkem. Světla požadované barvy bylo dosaženo vložením barevného skleněného filtru mezi zadní stěnu čočky a návěstní žárovku. K použití asférických čoček se výrobce uchýlil pravděpodobně po kritice návěstidel německých firem na Vítkově, využívajících stupňovité Fresnelovy čočky. Pro jasné odlišení druhu návěstidla měly svítilnové desky předvěstí hranatý tvar, svítilnové desky hlavních návěstidel byly zakulaceny a svítilnové desky seřaďovacích návěstidel připomínaly svými zašpičatělými konci mechanická seřaďovací návěstidla. Jistou raritou se stalo kombinované návěstidlo, které slučovalo buď hlavní a seřaďovací návěstidlo, nebo hlavní návěstidlo a předvěst. V těchto případech se na společném stožáru nacházely dvě svítilnové desky různých tvarů. Nátěry stožárů a návěstní světla odpovídala mechanickým návěstidlům. Jízda vlaku se v souladu s tehdy používanou návěstní stupnicí povolovala bílým světlem, pro návěst Pomalu, odpovídající pozdější návěsti Výstraha, sloužilo světlo zelené. Aby nedocházelo k záměně návěsti hlavních návěstidel dovolující jízdu vlaku s návěstí Volno u předvěstí a návěstí povolující posun na seřaďovacích návěstidlech, nařizovaly tehdejší předpisy, aby volnoznak odjezdových světelných návěstidel svítil přerušovaně. Ve velkých uzlech s odbočujícími tratěmi tak pod sebou takto svítila i dvě nebo tři bílá světla. Navěštění přerušovaným svícením volnoznaku skončilo v době druhé světové války, kdy v souvislosti s přizpůsobováním předpisů říšské dráze nahradily protektorátní železnice bílé světlo zeleným. Ještě před druhou světovou válkou se na přední straně stožárů světelných návěstidel objevily skříňky s transformátory. K návěstidlu se tak vedlo tehdejší napětí 110V, v návěstních transformátorech se měnilo na 12V a teprve poté bylo přiváděno k žárovkám. K dalším konstrukčním změnám došlo až v roce 1948, kdy tehdy nově zřízený národní podnik Elektrosignal Praha (ESP) upravil návěstní svítilny. Nově se stejně jako některé další prvky návěstidel vyráběly z hliníku a zmenšená asférická čočka se nacházela uvnitř. Přední strana svítilny měla rámeček, v němž se nacházelo krycí sklo a za ním barevný filtr. V témže roce se objevilo i zcela nové návěstidlo – světelná uzávěra koleje. Mělo čtvercovou návěstní desku se seříznutými rohy, v jejíž horní části svítilo vedle sebe červené a modré světlo. V dolní části se nacházela svítilna s bílým světlem, kterým se povolovala jízda vlaku, případně posun. Světelné uzávěry koleje se příliš nerozšířily, protože byly v roce 1952 konstrukčně upraveny a legislativně změněny na vložená návěstidla. Výroba všech původních typů československých návěstidel skončila postupně v průběhu druhé poloviny padesátých let. Objevila se již jen tam, kde s nimi počítaly projekty vypracované před rokem 1955, a nově se zřizovala výhradně světelná návěstidla sovětského vzoru. Také návěstidla první československé konstrukce by samozřejmě neměla chybět v naší připravované muzejní expozici. V závěru prvního desetiletí 21. století však již sloužila jen v poslední stanici naší železniční sítě, a sice na hlavním nádraží v Mladé Boleslavi. Díky pochopení Správy sdělovací a zabezpečovací techniky Nymburk, k níž náš spolek podal v roce 2013 žádost, se pro naše muzeum podařilo získat šest návěstidel různých typů. Budeme tak moci prezentovat téměř všechna provedení, a to včetně ukázky jejich tvarového rozlišení. V rámci postupné náhrady jsme nejprve 1. listopadu 2013 převzali tři návěstidla, konkrétně trojsvětlové hlavní vjezdové, dvousvětlové hlavní cestové a původně pětisvětlové kombinované odjezdové. Po modernizaci zabezpečovacího zařízení na mladoboleslavském hlavním nádraží v roce 2016 nám bylo umožněno odkoupit další tři návěstidla, která jsme převzali 24. října 2016. Jednalo se o dvousvětlovou předvěst, původně trojznakovou trojsvětlovou předvěst a trojsvětlové hlavní odjezdové návěstidlo. Po důkladné rekonstrukci obohatí nové exponáty sekci elektrodynamických zabezpečovacích zařízení v naší připravované expozici. Jedno trojsvětlové hlavní návěstidlo, které vlastníme ve dvou exemplářích, plánujeme vyměnit s Železničním muzeem Zlonice, které za ně nabízí seřaďovací návěstidlo ze stanice Znojmo. Díky takto skvělé spolupráci předpokládáme, že vytvoření reprezentativní sady našich prvních světelných návěstidel pro naši expozici není nedosažitelným cílem.