Vložená návěstidla z Vlastce a Prahy-Buben

Od osmdesátých let devatenáctého století docházelo na našich železnicích k nástupu mechanických ramenových a deskových návěstidel. Dobré provozní zkušenosti vedly k jejich následnému hromadnému zavádění do provozu, odkud začaly vytlačovat starší elektrická distanční návěstidla. V letech 1911–1913 provedlo rakouské ministerstvo železnic typizaci těchto zařízení. Jejím výsledkem se stala ucelená řada jednotných vzorů mechanických návěstidel. Zdálo se, že tyto návěstní prostředky jsou již téměř dokonalé. Jednou z jejich nevýhod však byla skutečnost, že zatímco mechanická ramenová návěstidla platila pouze pro vlaky, mechanickými seřaďovacími návěstidly se řídil pouze posun. Pro běžný provoz v období konce habsburské monarchie a začátku první republiky nepředstavovala tato skutečnost zásadní problém. Na místních drahách nebyla návěstidla tehdejšími předpisy vyžadována vůbec a na hlavních tratích se používala jako vjezdová, odjezdová nebo oddílová. Odjezdová návěstidla navíc v naprosté většině případů sloužila jako skupinová, čili platila pro několik kolejí nebo dokonce pro všechny koleje příslušné dopravny. Seřaďovací návěstidla byla spíše vzácností a vyskytovala se většinou jen ve velkých uzlech, kde sloužila zpravidla pro povolení posunu ze skupin manipulačních kolejí. S postupným zvyšováním provozu začala železniční správa v důležitých stanicích doplňovat odjezdová návěstidla ke každé koleji. Tam, kde panoval čilý ruch a posun, před ně stavěla i návěstidla seřaďovací. Jízda vlaku se pak v takovéto stanici povolila hlavním návěstidlem, zatímco posun návěstidlem seřaďovacím. Pro úsporu finančních prostředků se samozřejmě zkoušela i mechanická odjezdová návěstidla, na jejichž stožáru se nacházela i návěstní deska a další součásti seřaďovacího návěstidla. Na našich železnicích se však tento systém na rozdíl od některých cizích železničních správ neuchytil. V roce 1926 vyzkoušely tehdejší ČSD ve výhybně Praha-Vítkov poprvé světelná návěstidla. Při jejich následném zavádění do provozu vzniklo i takzvané kombinované návěstidlo, které mělo na společném stožáru vlevo návěstní desku hlavního a vpravo návěstní desku seřaďovacího návěstidla. V základní poloze na něm svítilo vlevo červené a vpravo modré světlo. Toto návěstidlo povolovalo posun bílým světlem svítícím vpravo, za současného svícení červeného světla na desce levé. Jízda vlaku se v souladu s tehdy používanou návěstní stupnicí povolovala svícením bílého světla na levé desce, za současného svícení modrého světla vpravo. Aby nedocházelo k záměně návěsti dovolující jízdu vlaku a povolující posun, nařizovaly tehdejší předpisy, aby volnoznak odjezdových světelných návěstidel svítil přerušovaně. Ve velkých uzlech s odbočujícími tratěmi tak pod sebou takto svítila i dvě nebo tři bílá světla. Navěštění přerušovaným svícením volnoznaku skončilo v době druhé světové války, kdy v souvislosti s přizpůsobováním předpisů říšské dráze nahradily protektorátní železnice bílé světlo zeleným. Po druhé světové válce vzniklo v rámci hledání úspor zcela nové světelné návěstidlo pro uzávěru koleje. Podle představ jeho konstruktérů mělo být zřizováno u každé koleje stanice a platit jak pro jízdu vlaku, tak pro posun. Odjezdové návěstidlo pak mohlo být skupinové, platit pro skupinu kolejí nebo pro všechny koleje stanice a nacházet se zpravidla na konci zhlaví. Nová návěstidla se provozně ověřovala v železniční stanici Kolín. Měla čtvercovou návěstní desku se seříznutými rohy, v jejíž horní části svítilo vedle sebe červené a modré světlo. Jízdu vlaku povolovalo bílé světlo za současného zhasnutí červeného i modrého světla. Návěst povolující posun vyjadřovalo také bílé světlo, ale svítící současně se světlem červeným. Světelné uzávěry koleje se velmi osvědčily a do provozu na ČSD je uvedl zaváděcí list číslo 5802. Ve stejném roce vyšla také oprava návěstních předpisů platných od 1. října 1946, která ovšem mimo jiné upravovala návěsti světelné uzávěry koleje. Jízdu vlaku nově povolovalo jen bílé přerušovaně svítící světlo a posun jen bílé stále svítící světlo. V obou případech tedy zhasnulo modré i červené světlo. Světelné uzávěry měly původně svítilny totožné s tehdy vyráběnými světelnými návěstidly. Pro zlevnění jejich výroby a také proto, že u nich nebyla nutná velká viditelnost, využil jejich výrobce národní podnik Elektrosignal Praha svítilny používané u signalizace na silničních křižovatkách. Další úprava těchto návěstidel proběhla v roce 1951, kdy na kolínském zhlaví stanice Velim začal zkušební provoz jejich nové verze. Návěstní desku tvořil na kratší straně postavený obdélník se seříznutými rohy a svítilny na něm byly seřazeny pod sebou. Bílé světlo se nacházelo uprostřed, červené světlo nad ním a modré na nejnižší pozici. Původně používaný stožár z válcovaného profilu tvaru I se skříňkou pro návěstní transformátory byl nahrazen stožárem trubkovým a transformátory přesunuty do svítilnové skříně. Návěštění zůstalo stejné jako u staršího provedení. Po vyhodnocení zkušebního provozu vyšel v roce 1952 novelizovaný zaváděcí list 5802, který zaváděl kromě stožárové verze i trpasličí provedení návěstidla. Předpokládalo se velmi rychlé rozšíření po celé železniční síti, neboť nový typ návěstidla byl finančně nenáročný. V následujících letech jím byly skutečně vybaveny převážně stanice s nově aktivovaným elektrodynamickým zabezpečovacím zařízením. V některých případech však vhodně doplnila i nově zřizovaná zařízení mechanická a elektromechanická. Rychlý vývoj techniky však pokračoval a 22. května 1955 vstoupily v platnost nové Návěstní předpisy, které se vyznačovaly snahou přizpůsobit československé návěštění sovětským železnicím. Kromě mnoha dalších zásadních změn stanovily, že návěst Stůj na odjezdových návěstidlech bude platit zároveň i jako zákaz jízdy pro posun. Tento stav byl od roku 1962 ještě zdůrazněn úpravou poměru šířky červených a bílých pruhů na stožárech těchto návěstidel, a sice ve prospěch červené. Návěstní předpisy z května 1955 samozřejmě obsahovaly i vložená návěstidla, která díky nim obdržela červenobílé pruhy stejné délky na své dosud šedě natřené stožáry. Pro účely jejich využití u nově budovaných reléových zabezpečovacích zařízení vzor SSSR dokonce zaváděly novější provedení jimi dávaných návěstí, které se ovšem vyskytovaly již na světelných návěstidlech sovětského typu. Vložená návěstidla v provedení schváleném v roce 1952 zřídila železniční správa již jen tam, kde s nimi počítaly projekty vypracované před rokem 1955. Od 29. srpna 1962 doznala všechna provedení vložených návěstidel další změnu. Jejich stožáry byly nově opatřovány červenými a bílými pruhy stejného provedení, jako u odjezdových návěstidel. Tento nátěr byl naposledy změněn s platností od 1. ledna 1987. Stožáry vložených návěstidel nově označovaly červené, modré a bílé pruhy stejných délek, čímž se zvýraznila jejich platnost pro vlaky i pro posun. V následujících letech však již vlivem modernizací jen ubývala. Také toto velmi zajímavé návěstidlo by nemělo chybět v naší připravované muzejní expozici. V roce 1994 ještě před vznikem CHŽK dostal jeden z pozdějších zakládajících členů darem prázdnou svítilnovou skříň vloženého návěstidla ze stanice Žamberk. Ani po několikaletém úsilí se však nepodařilo sehnat její chybějící části. V roce 2013 jsme proto oslavili přednosty správ sdělovací a zabezpečovací techniky České Budějovice a Praha-východ, v jejichž obvodech se nacházely dvě poslední stanice vybavené těmito návěstidly. V obou případech se však neplánovala žádná modernizace zabezpečovacích zařízení, a tak nám nezbylo, než trpělivě čekat. Malá stanička Vlastec, ležící v obvodu budějovické správy, i velké nádraží v Praze-Bubnech se nakonec dočkaly modernizace ve stejném roce. Z Vlastce jsme 17. června 2019 převzali díky vstřícnosti SSZT České Budějovice dvě stožárová vložená návěstidla VL1 a VL3. Zatímco druhé jmenované obohatí naši expozici, návěstidlo VL1 putovalo k našim letohradským kolegům. O necelé dva měsíce později nám byla zástupcem Technické ústředny dopravní cesty SŽDC předána dvě návěstidla z bubenského nádraží. Stalo se tak díky skvělé spolupráci s Nadací Okřídlené Kolo a za podpory členů muzejní rady Muzejní expozice sdělovací a zabezpečovací techniky SŽDC. Trpasličí návěstidlo VS5 tak spolu se stožárovým návěstidlem VL3 z Vlastce doplní v naší expozici elektrodynamické zabezpečovací zařízení, získané v roce 2018 z Veselí nad Moravou. Stožárové návěstidlo VS1, které je v poněkud horším technickém stavu, bude využito jako zdroj náhradních dílů.