Elektromechanický přístroj hradla se světelnými návěstidly

První léta existence železniční dopravy na území našeho současného státu znamenalo kromě budování tratí také získávání zkušeností s provozováním nového vynálezu. Bohužel se ve většině případů jednalo o zkušenosti, získané převážně z důsledků nehodových událostí. Pouhá administrativní opatření, spočívající ve vydávání předpisů a nařízení, samozřejmě nedokázala zamezit vzniku takovýchto nepříjemností. Následovalo proto zavádění zabezpečovací techniky, jež měla za úkol usnadnit zaměstnancům řídícím dopravu výkon služby a zároveň eliminovat jejich případné chyby. Jedním z prvních prvků staničních zabezpečovacích zařízení se stal výměnový zámek, zapevňující jazyky výhybek v požadované poloze a znemožňující jejich nesprávnou nebo neoprávněnou obsluhu. Doprava se však stále více zrychlovala a následovalo proto zavádění mechanických a později pokročilejších elektromechanických zařízení. Podobným způsobem se vyvíjela zabezpečovací zařízení traťová. Nejstarší způsob řízení sledu vlaku v časovém sledu měl sice mnoho nevýhod, ale v počátcích existence železnic vyhovoval. Jakmile se ovšem zvýšil provoz, začala se naplno projevovat jeho úskalí. Po sérii tragických nehod, způsobených tím, že jeden vlak zastavil pro poruchu na trati a druhý do něj najel, začaly evropské železniční správy hledat vhodnější a především bezpečnější řešení. Tím se ukázala být jízda vlaků v prostorových oddílech. Trať mezi dvěma stanicemi tvořila buď jeden prostorový oddíl, nebo byla rozdělena oddílovými návěstidly hlásek na několik prostorových oddílů, přičemž v každém z nich směl být pouze jeden vlak. Oddílová návěstidla obsluhovali hláskaři, kteří po průjezdu vlaku kolem svého stanoviště zkontrolovali, že je vlak celý, přestavili oddílové návěstidlo a dali telefonickou odhlášku předchozímu stanovišti. Další vlak směl být do prostorového oddílu vpuštěn pouze v případě, že za předchozím došla telefonická odhláška. Tento systém ve všech směrech překonal zastaralý způsob jízdy v časovém sledu, ovšem nijak nekontroloval správnou činnost obsluhujících zaměstnanců. Ti mohli ať již z důvodů omylu nebo pod vlivem stresu přestavit oddílové návěstidlo do polohy dovolující jízdu, aniž jim došla odhláška za předchozím vlakem, nebo dát odhlášku i v případě, že vlak kolem jimi obsluhovaného návěstidla dosud neprojel. Současně se staničním elektromechanickým zabezpečovacím zařízení proto vzniklo elektromechanické zabezpečovací zařízení traťové. Dosazením hradlového zařízení bylo možné změnit hlásky na hradla a telefonickou odhlášku nahradit obsluhou hradlových závěrů. V případě, že neměl hradlař odhlášku, nemohl postavit oddílové návěstidlo do polohy dovolující jízdu. Díky spolupůsobení vlaku na zabezpečovací zařízení, kterého bylo dosaženo pomocí izolované kolejnice, hradlového relé a hradlové zarážky, znemožňoval systém udělení odhlášky v případě, že se jízda vlaku neuskutečnila. U jednokolejných tratí umožnilo elektromechanické zařízení zabezpečit nejen jízdu následných, ale také protisměrných. Vypravit vlak na trať mohl pouze výpravčí s přijatým traťovým souhlasem. V případě nutnosti změny směru pojíždění traťové koleje stačilo udělit traťový souhlas sousední stanici. Elektromechanická traťová zabezpečovací zařízení se velmi osvědčila a rozšířila se po celé Evropě. Na našem území je některé železniční správy zkoušely nebo budovaly v poslední dekádě devatenáctého století. V první polovině století dvacátého se budovala masivně především na hlavních i důležitých vedlejších tratích a jednalo se tak o nejrozšířenější typ traťového zabezpečovacího zařízení. Jeho ústup ze slávy nastal až ve druhé polovině dvacátého století v souvislosti se zaváděním automatických zařízení. Pro naši připravovanou muzejní expozici jsme samozřejmě poptávali vhodný přístroj traťového hradla. Již v červnu 1993 se jednomu z pozdějších zakládajících členů CHŽK podařilo získat část takového přístroje od Sdělovacích a zabezpečovacích dílen v Hradci Králové. O čtrnáct let později se nám podařilo získat chybějící části, pocházející z bývalého hradla Svitavy-Lány, a následně přístroj kompletně zrekonstruovat. Na podzim 2018 nám zaměstnanci Správy sdělovací a zabezpečovací techniky Brno nabídli přístroj z bývalého hradla Zboněk, který měli dvacet let uložený ve Skalici nad Svitavou. Hradlo Zboněk bylo v roce 1977 vybaveno světelnými návěstidly a jeho přístroj tedy musel projít odpovídající úpravou. Nabídku jsme se proto rozhodli přijmout a zařízení převzali 7. listopadu 2018. V naší připravované expozici tak budou elektromechanické traťové zabezpečovací zařízení prezentovat hned dva exponáty. Přístroj s mechanickými návěstidly, rekonstruovaný do podoby z období těsně po druhé světové válce, a přístroj se světelnými návěstidly ve stavu odpovídajícím sedmdesátým létům dvacátého století.