Nástupištní zvonkový přístroj
Zvonkové návěstní přístroje se v železničním provozu objevily v polovině devatenáctého století. Jednalo se o první spolehlivý komunikační prostředek pro provozní zaměstnance na tratích, který velmi rychle nahradil tehdy hojně používaná košová návěstidla. V době počátků prvních železnic totiž nebyl ještě k dispozici telefon ani telegraf a jediný způsob komunikace mezi stanicemi i traťovými zaměstnanci byl právě optický telegraf, tvořený na dohled od sebe umístěnými strážními domky vybavenými košovými návěstidly. Tento systém se ovšem velmi snadno zhroutil v případě mlhy nebo indispozice některého ze zaměstnanců. Mimo to byl také značně neefektivní a navíc také velmi ekonomicky náročný. Vynález zvonkového přístroje se tak stal pro všechny železniční společnosti přelomovou událostí. Systém byl stále zdokonalován a postupně vzniklo několik druhů těchto přístrojů. Existovaly soupravy nástřešní, pro umístění na sedlovou i rovnou střechu staveb. Dalším typem byly soupravy názední, které se připevňovaly na stěny staveb pomocí jedné nebo dvou litinových konzol. Třetím typem byly návěstní přístroje nástupištní, někdy též zvané peronní, které mohly být dřevěné nebo ocelové. V dopravních kancelářích stanic sloužily malé kancelářské zvonkové přístroje, poháněné hodinovým strojkem. Jasně slyšitelné a nezaměnitelné údery na zvony umístěné v pravidelných vzdálenostech v mezistaničním úseku spolehlivě informovaly všechny zúčastněné zaměstnance o provozní situaci na trati. K pohonu zařízení sloužily strojky zvané úderníky, sestávající ze soustavy ozubených kol poháněných závažím a vybavených elektrickou spouští. Původně se k napájení zařízení používal elektrický proud z galvanických článků. V závěru devatenáctého století, kdy již byly k dispozici telefony, telegrafy i zabezpečovací zařízení, se k dávání zvonkových návěstí začalo využívat telefonních induktorů. V uvedené době však již ztratily zvonkové návěsti statut zabezpečovacího a zůstaly pouze sdělovacím zařízením. V polovině třicátých let dvacátého století se objevil první návrhy na zrušení zvonkových zařízení pro jejich nadbytečnost. V době druhé světové války ještě zvonkové přístroje posloužily k vyhlašování leteckých poplachů, nicméně hned po jejím skončení následovala postupná redukce počtu používaných návěstí. Po téměř celém jednom století provozu byla tato zařízení odeslána do železniční historie. Definitivně se tak stalo vydáním nových návěstních a dopravních předpisů v roce 1955. Následovala likvidace všech přístrojů a po více jak 50 letech je tak velmi obtížné sehnat do muzejní expozice jakoukoli část tohoto zařízení. Do našeho depozitáře se postupně podařilo získat fragmenty názedních a nástřešních souprav, jeden hnací strojek, kancelářský přístroj rakouského i německého systému a vrak dřevěného nástupištního přístroje vzoru typického pro tratě bývalé společnosti StEG. Pátrání po nejtypičtějším plechovém nástupištním přístroji, který byl pro svůj tvar nazýván „číňan“, bylo však mnoho let neúspěšné. Teprve počátkem roku 2000 se nám podařilo zjistit, že vrak tohoto zařízení slouží ve stanici Třebíč jako služební telefonní budka u pomocného stavědla. Oslovili jsme tedy vedoucího příslušného udržovacího okrsku Správy sdělovací a zabezpečovací techniky s dotazem, zda by nešlo pozůstatek tohoto unikátu odkoupit. Setkali jsme se s nevšední ochotou, ale ukázalo se, že není možné zařízení demontovat bez náhrady. Náš polek nabídl zajištění běžného traťového telefonního přístroje s betonovým sloupkem, který provizorium vytvořené z vraku zvonkového přístroje nahradí. Události nás však předběhly a ještě dřív, než mohlo dojít k realizaci dohody, proběhla ve stanici výstavba a aktivace nového zabezpečovacího zařízení, které pro svoji činnost atypickou telefonní budku nepotřebovalo. V březnu 2003 jsme tak získali do naší expozice také tento poslední chybějící typ zvonkového přístroje. I přes jeho neradostný stav hodláme vyvinout maximální úsilí vedoucí k uvedení tohoto exponátu do provozního stavu.
